Doping, antidepresiva a posledně chůdy. Tomáš Sedláček má bohatou fantazii, pokud jde o nacházení metafor pro státní dluh, kterým vlády podle něj dopují hospodářství s cílem podpořit ekonomický růst. Je záslužné, když ve svých článcích připomíná, že v hospodařit se schodkem i v době solidního růstu je nezodpovědné. Nelze rovněž než souhlasit s jeho názorem, že v době vážné hospodářské krize vývoj HDP silně závisí na vládní rozpočtové politice. Z jeho textů ale může čtenář získat mylný dojem, že veškterý růst, který předcházel současné krizi, byl pouhou bublinou nafouknutou dluhovým dopingem a že bez tohoto dopingu můžeme na růst zapomenout. Ať už to tak Tomáš Sedláček myslí nebo ne. Dovolím si dvě citace:
Je tedy růst možný pouze při řádných dávkách rozpočtového testosteronu? A byl růst v dekádě předcházející krizi pouze pivem na sekeru, které nyní musíme i s úroky splatit?
Níže ukázaný graf naznačuje odpověď. Na vodorovné ose zobrazuje nárůst vládního dluhu mezi léty 1998-2008 v procentech HDP roku 2008, na svislé ose pak ukazuje rozdíl mezi součtem skutečného HDP za roky 1999-2008 a hypotetickým součtem HDP za tyto roky, pokud by během nich byl nulový růst. HDP je měřeno ve stálých cenách a vypočtená částka ukázaná opět jako procenta HDP roku 2008. Česko chybí, protože pro něj z nějakého důvodu má OECD data pro veřejný dluh až od roku 2002.
Zdroj: OECD a vlastní výpočet.
Nezdá se, že by byla jednoznačná souvislost mezi zadlužováním se a růstem. Dánsko a Švédsko například za zkoumanou dekádu získaly díky růstu jedno, respektive jedno a půl procento HDP navíc a dokázaly přitom snížit státní dluh o více než 10 procentních bodů. Graf přirozeně průkazně nevypovídá o vztahu příčina-následek mezi sledovanými proměnnými, jasně ale myslím vyvrací dojem, že růst byl výsledkem zadlužování a ničeho jiného.
Druhá informace, kterou lze vyčíst z grafu, se týká onoho "navýšení dluhu několikanásobně vyššího než celý dluh dohromady" (byť věřím, že Tomáš Sedláček v tomto případě měl na mysli pouze a jenom extrémní situaci za současné krize). Většina zemí OECD zobrazených v grafů získala díky růstu za dekádu 1999-2008 v součtu přibližně jeden a půl ročního HDP. Lucembursko více než dvě a Irsko více než dvě a půl. Nárůst dluhu přitom s výjimkou Irska ale včetně Řecka nepřekročil 40% HDP. Kdyby skutečně veškerý růst byl důsledkem zadlužovaní, nebyl by státní dluh věru špatnou investicí. Investuji 20% HDP a získám za 10 let 150%. To je po započítání úroků roční výnos kolem 20%! Sluší se zde upozornit, že zde rozebírám veřejný dluh a opomíjím dluhy firem a domácností.
O teoriích, podle kterých by dlouhodobý růst byl závislý na rozhazovačnosti státu, nevím, pravděpodobně ne náhodou. Podle standardních ekonomických teorií jsou zdrojem dlouhodobého ekonomického růstu akumulace fyzického kapitálu, růst vzdělanosti a zvyšování produktivity. Růst produktivity může přitom plynout z lepších technologií, nižší korupce, lepších podmínek pro podnikání nebo třeba kvalitní infrastruktury. Minulý růst byl důsledkem těchto faktorů, a pokud chceme růst v budoucnosti, jsou to opět tyto faktory, na co se musíme soustředit.
Současná krize není koncem světa a není ani koncem hospodářského růstu. Jak rychlý u nás bude, jaký přínos pro naši společnost se nám z něj podaří získat a zda ho dokážeme využít k rozumějšímu státnímu hospodaření, je ale na nás.