Doping, antidepresiva a posledně chůdy. Tomáš Sedláček má bohatou fantazii, pokud jde o nacházení metafor pro státní dluh, kterým vlády podle něj dopují hospodářství s cílem podpořit ekonomický růst. Je záslužné, když ve svých článcích připomíná, že v hospodařit se schodkem i v době solidního růstu je nezodpovědné. Nelze rovněž než souhlasit s jeho názorem, že v době vážné hospodářské krize vývoj HDP silně závisí na vládní rozpočtové politice. Z jeho textů ale může čtenář získat mylný dojem, že veškterý růst, který předcházel současné krizi, byl pouhou bublinou nafouknutou dluhovým dopingem a že bez tohoto dopingu můžeme na růst zapomenout. Ať už to tak Tomáš Sedláček myslí nebo ne. Dovolím si dvě citace:

Mimochodem mne dojímají predikce růstu kolem jednoho procenta, když ve stejném roce čekáme navýšení dluhu několikanásobně vyšší než celý růst dohromady. Jestli nás takto baví uvažovat, pak ponechme zkratku HDP, ale rozumějme pod ní HrubýDluhovýProdukt. Nechci růst zadarmo! Zaplatím 3,2 procenta HDP, abych si koupil 1 procento "růstu". A vůbec: jaký smysl má měřit růst HDP, když je jeho spojená nádoba, deficit, několikanásobně vyšší?

[Systematickým řešením] je smířit se s menším růstem, uvědomit si, že kapitalismus může a musí umět fungovat i bez růstu, a přestat jej tedy neustále dopovat.

Je tedy růst možný pouze při řádných dávkách rozpočtového testosteronu? A byl růst v dekádě předcházející krizi pouze pivem na sekeru, které nyní musíme i s úroky splatit?

Níže ukázaný graf naznačuje odpověď. Na vodorovné ose zobrazuje  nárůst vládního dluhu mezi léty 1998-2008 v procentech HDP roku 2008, na svislé ose pak ukazuje rozdíl mezi součtem skutečného HDP za roky 1999-2008 a hypotetickým součtem HDP za tyto roky, pokud by během nich byl nulový růst. HDP je měřeno ve stálých cenách a vypočtená částka ukázaná opět jako procenta HDP roku 2008. Česko chybí, protože pro něj z nějakého důvodu má OECD data pro veřejný dluh až od roku 2002.

Zdroj: OECD a vlastní výpočet.

Nezdá se, že by byla jednoznačná souvislost mezi zadlužováním se a růstem. Dánsko a Švédsko například za zkoumanou dekádu získaly díky růstu jedno, respektive jedno a půl procento HDP navíc a dokázaly přitom snížit státní dluh o více než 10 procentních bodů. Graf přirozeně průkazně nevypovídá o vztahu příčina-následek mezi sledovanými proměnnými, jasně ale myslím vyvrací dojem, že růst byl výsledkem zadlužování a ničeho jiného.

Druhá informace, kterou lze vyčíst z grafu, se týká onoho "navýšení dluhu několikanásobně vyššího než celý dluh dohromady" (byť věřím, že Tomáš Sedláček v tomto případě měl na mysli pouze a jenom extrémní situaci za současné krize). Většina zemí OECD zobrazených v grafů získala díky růstu za dekádu 1999-2008 v součtu přibližně jeden a půl ročního HDP. Lucembursko více než dvě a Irsko více než dvě a půl. Nárůst dluhu přitom s výjimkou Irska ale včetně Řecka nepřekročil 40% HDP. Kdyby skutečně veškerý růst byl důsledkem zadlužovaní, nebyl by státní dluh věru špatnou investicí. Investuji 20% HDP a získám za 10 let 150%. To je po započítání úroků roční výnos kolem 20%! Sluší se zde upozornit, že zde rozebírám veřejný dluh a opomíjím dluhy firem a domácností.

O teoriích, podle kterých by dlouhodobý růst byl závislý na rozhazovačnosti státu, nevím, pravděpodobně ne náhodou. Podle standardních ekonomických teorií jsou zdrojem dlouhodobého ekonomického růstu akumulace fyzického kapitálu, růst vzdělanosti a zvyšování produktivity. Růst produktivity může přitom plynout z lepších technologií, nižší korupce, lepších podmínek pro podnikání nebo třeba kvalitní infrastruktury. Minulý růst byl důsledkem těchto faktorů, a pokud chceme růst v budoucnosti, jsou to opět tyto faktory, na co se musíme soustředit.

Současná krize není koncem světa a není ani koncem hospodářského růstu. Jak rychlý u nás bude, jaký přínos pro naši společnost se nám z něj podaří získat a zda ho dokážeme využít k rozumějšímu státnímu hospodaření, je ale na nás.