Můj otec se mě nedávno zeptal, jak je má rozumět současnému dění. Na jednu stranu noviny denně přínáší zprávy o tom, že přichází ekonomická pohroma. Týdenník The Economist například zahájil titulní článek svého čísla z 26. listopadu následnovně:

"Přestože se euro žene do krachu, většina lidí předpokládá, že nakonec evropské osobnosti udělají vše, co bude nutné, aby jednotnou měnu zachránili.  Předpokládají to proto, že důsledky případného zhroucení eura jsou tak katastrofické, že žádný soudný politik by jej nemohl připustit. ... To, že jsme si vědomi hrozby pohromy, ovšem ještě neznamená, že se pohroma neuskuteční. Pravděpodobnost, že se eurozóna rozletí na kousky vzrostla děsivým způsobem...."

Na druhou stranu vše vypadá jako obyčejně. Ve všední dny lidé chodí do práce či do školy a večer vyrazí na Moliéra, na aerobik, na večeři do restaurace nebo na gauč k oblíbenému seriálu. O víkendu jedou na chalupu a kdyby napadl sníh, vydali by se na lyže. Obchodní centra, divadla, tramvaje i nákupní košíky jsou stejně plné, jako jsou řecké účty prázdné.

Jak chápat tento paradox? Vysvětlení je myslím několik. Každé hraje svoji roli a žádné nevysvětluje vše.

Za prvé, možnost katastrofy si neuvědomujeme nebo nepřipouštíme. Toto právě popsal The Economist. Věříme, že ti nahoře museli vědět, co dělají, když euro přivedli k životu. Kdyby jeho rozpad byl možný a zároveň tak hrozivý, přece by nikdy společnou měnu nezavedli. Konec konců, euro dlouho dobře fungovalo, tak proč by nemohlo fungovat i nadále? Politici a finančníci nakonec určitě něco podniknou a všechno dobře dopadne, podobně jako v amerických velkofilmech. Kolaps a divoký zmatek jsme v západní Evropě za dvacet dva let našeho kapitalismu neviděli, a proto si ho ani nedokážeme představit.

Za druhé, i kdybychom s ekonomickou katastrofou, výrazně horší než byla krize posledních dvou či tří let, počítali, není mnoho možností, jak na ni jako jednotlivec můžu zareagovat. Podle extrémnosti svých názorů a očekávání můžu nanejvýše šetřit na vánočních dárkách, pořídit si energeticky nezávislý dům nebo se odstěhovat na Vysočinu a koupit si kus lesa, lán pole a stádo koz.

Také můžu emigrovat. Ale kam? Do západní Evropy před krizí eurozóny utíkat nebudu. USA mají v současnosti nižší růst, vyšší nezaměstnanost a dvojnásobný státní dluh i schodek (jako podíl HDP) než Česká republika a evropskými problémy budou také silně zasažené. Pravda, ekonomika roste jako o závod v Africe, Číně a Indii. Už máte sbaleno? Já jsem ve všech těchto třech částech světa byl a dovezl jsem si hezké vzpomínky a fotky, ale stěhovat se tam zatím nehodlám. Usoudil jsem, že život v krizové Praze nebo Londýnu je pro našince stále výrazně pohodlnější než v bohatnoucím Lagosu či Pekingu. Tím se dostávám ke třetímu bodu.

Za třetí, možná že i katastrofa, která nyní Evropě hrozí, není taková katastrofa. Dejme tomu, že se euro rozpadne. Několik zemí zbankrotuje nebo převede dluhy do nové měny, kterou nechá těžce znehodnotit. Spousta bank zkrachuje a ty, které přežijí, si dají peníze pod polštář a nebudou půjčovat firmám, z nichž některé zkrachují a ostatní budou propouštět. Firmy i stát zmrazí zaměstnancům platy. A taková situace může trvat pěkných pár let. Nehezký obrázek.

Na situaci se ale dá dívat i jinak. Bude v Evropě hlad mezi velkou částí populace? Ne. Začnou spolu evropské země válčit? Ne. Uzavřou se mezinárodnímu obchodu? Jsem přesvědčený, že ne. Změní se pro většinu obyvatelstva zásadně život? Ne. Bude stále život většiny Evropanů blahobytnější než život většiny Číňanů? Ano. Mnohonásobně.

Znamená to, že katastrofa není katastrofou? Znamená, pro většinu z nás. Ale zdaleka ne pro všechny. Zásadní a  nedostatečně zdůrazňovanou vlastností každé ekonomické krize je dramaticky nerovný dopad na různé jednotlivce. Pokles HDP o 2% neznamená, že všichni máme o 2% prázdnější peněženku. Naopak, pro většinu z nás se peněženka nanejvýš nenafoukne meziročně o tolik jako mezi loňskem a předloňskem. Dál budeme chodit ddo práce, cvičit aerobik, navštěvovat divadla a lyžovat. Pro některé z nás ale bude najednou peněženka poloprázdná - především pro ty, kteří ztratí práci. Těm se život podstatně změní a místo práce a divadla budou dělit čas mezi shánění slevněného chleba, pročítání inzertních novin a marné návštěvy úřadu práce. A tento scénář se rozhodně netýká jen těch méně šikovných nebo pilných. Stačí se podívat do Španělska, kde je už nyní celková nezaměstnanost na úrovni 22,8% a mezi mladými dost možná přes 50%.

Doufejme, že se Evropanům nakonec podaří krachu eura vyhnout. A pokud nepodaří, udělejme všechno proto, aby hospodářská krize měla co nejméně nerovný dopad na různé jednotlivce a domácnosti. Možná se nám bude zdát, že život se kvůli krizi až tak nezměnil.  Nezapomínejme ale, že ne každý bude moci souhlasit. Mějme toto na paměti při škrtání sociálních dávek, při vyjednávání mezd mezi odbory a státem či firmami (menší snižování mezd rovná se větší propouštění) i při sledování Moliéra.