Často slyším, že Marek Dalík, David Rath, Roman Janoušek a jim podobní jsou malé ryby ve velkém rybníce a jejich dopadení na stavu společnosti nic nezmění. Výsledky experimentální ekonomie ale naznačují opak.

Hra s veřejným statkem (public goods game) je jednou z nejpopulárnějších her v experimentální ekonomii. Na začátku kola vždy každý hráč dostane nějaký počet žetonů, které si může buď nechat, nebo je vložit do společného fondu. Každou korunu ve společném fondu výzkumníci potom navýší o určitou částku a výslednou sumu rozdělí rovným dílem mezi všechny členy skupiny. Z hlediska skupiny by bylo optimální, kdyby každý všechny své žetony vložil do společného fondu. Z hlediska jednotlivce se ale vyplatí být černým pasažérem: své žetony si nechat a doufat, že do společné pokladny budou přispívat ostatní.

Hru můžeme vnímat jako metaforu pro českou společnost. Jen si místo přispívání do společného fondu představme odmítnutí přistoupit na korupční hry. Pro jednotlivce poctivé chování často přinese větší náklady než výnosy - nedostane povolení k rekonstrukci svého domu, přijde o zakázku pro svou firmu nebo ho pro 'nedostatek loajality' propustí ze zaměstnání. Pro společnost jako celek je ale poctivost každého člověka prospěšná.

Přispěvatelé a černí pasažéři

Výzkumníci hru během let uspořádali v mnoha různých prostředích a dává znovu a znovu podobný obrázek. V prvním kole velká většina lidí přispívá alespoň část svých žetonů do společného fondu. V průměru příspěvky často činí více než 50 %. Pak ale vyjde najevo, že někteří hráči si všechny své žetony nechali, a přitom navíc získali podíl na společném fondu, do kterého sami nic nepřispěli. Mnozí přispívající hráči si řeknou, že nebudou dotovat černé pasažéry a své příspěvky v dalším kole sníží. Černých pasažérů tedy přibude, což odradí další z přispívajících hráčů. Tento začarovaný kruh obvykle vede k situaci, kdy do společného fondu přispívá jen několik beznadějných altruistů a všichni ostatní si své žetony nechávají pro sebe.

Hra se vyvíjí podstatně jinak, když výzkumníci na konci každého kola odkryjí jednotlivé příspěvky a hráčům dovolí černé pasažéry potrestat odebráním části jejich žetonů. Trestání je nákladné — za odebrání žetonů černým pasažérům musí hráči zaplatit svými žetony. Přesto tuto možnost hojně využívají. Na rozdíl od verze bez trestání pak v následujících kolech příspěvky nemíří ke dnu, ale zůstávají stabilní, anebo dokonce rostou.

Nejde přitom jen o to, že tresty přimějí hráče s nejnižšími příspěvky přispívat o něco více. Podstatné je především to, že tresty hráčům, kteří na začátku přispívají, dodají pocit, že sobectví se nevyplácí.

Podmíneční přispěvatelé

Většina lidí patří mezi takzvané 'podmínečné přispěvatele'. Jsou ochotní blahobyt společnosti nadřadit svému bezprostřednímu zisku, ale nesnášejí, když na jejich úkor někdo nespravedlivě bohatne. Pokud na to mohou reagovat trestem, trestají. Pokud trestat nemohou, brání se tím jediným způsobem, který jim zbývá: sami přestanou přispívat. Nebo sami začnou brát, jako se to děje v Česku.

Tuto interpretaci podporuje článek Armina Falka z Bonnské univerzity a Ernsta Fehra a Urse Fischbachera z Curyšské univerzity otištěný v časopise Econometrica, který ukazuje, že hráči trestají černé pasažéry, i když vědí, že v příštím kole s nimi nebudou ve skupině, a dokonce, i když je trest stojí stejné množství žetonů jako trestaného. Motivací pro trest tedy není pouze snaha přimět černé pasažéry ke spolupráci nebo snížit rozdíl výnosů mezi černými pasažéry a přispěvateli. Je jí především prosté pohoršení nad nepoctivým chováním.

V časopise Economic Letters pak Fehr a Fischbacher spolu s dalším kolegou z Curychu Simonem Gachterem přímo ukazují, že lidé jsou ochotní přispět do společného fondu tím více, čím více přispívají ostatní.

Pocit spravedlnosti

K čemu je dobré, když jsou lidé jako Marek Dalík nebo David Rath dopadení? Zaprvé, pokud u nich policie najde krabici od vína, je šance, že se část ukradených peněz vrátí k původním majitelům. Zadruhé, z vězení nebudou moci páchat trestnou činnost, jejíž vedlejší náklady často mnohonásobně přesahují přímo ukradené prostředky.  Zatřetí, dopadení jedněch možná odstraší druhé.

Na první odpověď lze namítnout, že ve většině případů rozkradené peníze už nikdy nikdo nenajde. Na druhou, že z veřejného kradou stovky či tisíce lidí. Copak máme čekat, až policie jednoho po druhém pochytá? Třetí odpověď zní o něco přesvědčivěji, kriminologické výzkumy ale naznačují, že hrozba trestu má často jen slabou schopnost odradit pachatele.

Výsledky z hry s veřejným statkem ukazují, že odhalení a odsouzení korupčníků má ještě čtvrtý kladný důsledek. Pohled na Davida Ratha za okny policejního vozu 'podmínečným přispěvatelům' mezi námi dodá pocit, že poctivost nerovná se naivita a sobectví je alespoň někdy po zásluze potrestané. Pravděpodobněji pak v rozhodující chvíli řekneme ne a dáme společnému prospěchu přednost před našimi soukromými zájmy. Znovunabytí pocitu, že existuje spravedlnost, může díky multiplikativnímu efektu svým významem mnohanásobně převýšit všechny ostatní kladné důsledky dohromady. Nemění totiž pouze chování několika nepoctivců. Mění společnost.

Článek byl původně publikovaný 21. 10. 2012 v týdeníku Respekt.