Elity jsou lidé, kteří cítí odpovědnost za společnost, v níž žijí, a mají chuť, sebevědomí i schopnosti určovat její směřování. Vůdčí role ve společnosti pro ně není vyvrcholením cesty vzhůru, ale přirozenou součástí života. Jsou připraveni rozhodovat za ostatní, svá rozhodnutí si ale umí obhájit, uvědomují si jejich závažnost a dodržují při nich určitá pravidla spojená s morálkou a dobrými mravy.

Takové elity Česku a Slovensku zoufale chybí. Ano, šikovní lidé se přece rodí všude. I v našich zemích není těžké vypíchnout osobnosti, které spojují výjimečnost ve svém oboru s morálním zdravím. Veřejného života se ale buď neúčastní, nebo většinou jen váhavě a osaměle. Samozřejmě existují výjimky, ale není jich mnoho.

Co za nedostatek elit v našich zemích může?

 Více než jen součet jednotlivců

Málokterá společnost se pyšní tak kvalitními vůdčími osobnostmi jako Anglie — ať už v politice, žurnalismu nebo podnikání. Kdo nevěří, ať si někdy pustí BBC, přečte Guardian nebo koukne na přenos z debaty v anglickém parlamentu. Zajímavý vhled do toho, kde se berou elity, možná nabízí skutečnost, že velká část těch anglických získala vzdělání na oxfordských a cambridgeských kolejích (jen v Oxfordu studovalo 105 z asi 650 členů britského parlamentu a 11 z 23 členů současné vlády, včetně ministerského předsedy).

Kdo někdy navštívil Oxford nebo Cambridge, tuší, že zde slovo kolej (college) neznamená silnici pro vlak ani studentskou ubytovnu, ale vzdělávací instituci, do značné míry nezávislou na univerzitě. Málokdo už ale ví, že místní koleje původně ve středověku nesloužily ke vzdělávání studentů — jednalo se o společenství (neboli collegia) učenců, kteří spolu žili, debatovali a přemýšleli.

Dnes se již život kolejí točí kolem výuky studentů, něco z původní atmosféry „společenství učenců“ ale zůstalo. Studenti se znají s profesory jménem, rovnocenně s nimi diskutují a učí se před nimi obhajovat vlastní názory. Ze vzoru svých předchůdců vidí, čeho mohou dosáhnout a o co by měli usilovat. A se svými spolužáky spřádají plány do budoucnosti, jako například oxfordští kamarádi David Cameron a Boris Johnson, dnes ministerský předseda a starosta Londýna.

Vliv nejstarších dvou anglických univerzit na tamější společnost naznačuje, že elitu netvoří jen součet schopných jednotlivců, ale především jejich společenství. Teprve ve společenství se jednotlivci navzájem nutí pilovat své argumenty a ideologické pozice, nastavují si zrcadlo, inspirují se a společně se pouští do podniků, které by jim samotným přišly nemožné. Také jen společenství poskytuje kontinuitu, v které lze na sebe navazovat, předávat si zkušenosti a postupně vytvářet všeobecně vytvářená pravidla toho, co se smí a co ne.

Vždyť ani lidé, kteří utvářeli společnost v minulosti, nežili izolovaně, ale v překvapivě propojených společenstvích. Woody Allen ve filmu Půlnoc v Paříži půvabně zachycuje, koho jste mohli potkat v obývacím pokoji Gertrudy Steinové v meziválečné Paříži. Seznamte se: Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald, James Joyce, Henri Matisse, Pablo Picasso...

V Česku a na Slovensku si někdy představujeme první republiku jako poslední období, kdy jsme měli opravdovou elitu. I tehdy by se stačilo projít po chodbě Lidových novin nebo navštívit páteční zahradní party Karla Čapka, abyste kromě něj měli šanci narazit třeba na Edvarda Beneše, Tomáše Garrigua Masaryka, Karla Poláčka nebo Vladislava Vančuru.

Represe po bitvě na Bílé hoře, vyvraždění Židů, vyhnání Němců, emigrace a útlak intelektuálů za komunismu. Tyto události často obviňujeme z bídného stavu elit na českém a slovenském území. Jejich tragédie není jen v tom, že jsme v nich ztratili výjimečné jednotlivce, ale především v tom, že zlikvidovaly celá společenství.

Pokud chceme v Česku a na Slovensku kvalitní elity v tom nejlepším slova smyslu, které povedou naše země správným směrem, musíme budovat nová otevřená společenství, kde se budou moci šikovní lidé od sebe učit, inspirovat se, předávat si zkušenosti a pouštět se do společných podniků.

Ano elitám, ne elitářství: jak na to?

Možná chcete namítnout: přestaňte kázat ze slonovinových věží a začněte radši něco dělat. To je férová námitka a před pár lety zazněla během debaty na podobné téma mezi Slováky a Čechy v Oxfordu. Setkání skončilo tak, že jsme se rozhodli dát dohromady tým, který by zorganizoval letní školu pro slovenské a české středoškoláky.

Na ní by měli možnost prožít týden v atmosféře společného studia a rovnocenné debaty, jaká je vlastní oxfordským a cambridgeským kolejím. Lektoři by byli dobrovolníci a ideálně studenti nebo absolventi špičkových zahraničních univerzit, kteří by pomohli takovou atmosféru přinést do československého prostředí.

Nabídka kurzů by pokrývala mnoho oborů, od sociologie přes historii až po psychologii nebo neurovědu, a důraz bychom kladli na vzájemné obohacení napříč obory. Účastníci letní školy, kteří by byli vybíráni na základě své motivace a vědomostí (ale ne svých finančních možností), by díky tomu získali vhled do několika oblastí poznání a možnost objevit jejich přesahy. A především by získali pocit, že patří do komunity lidí, které spojuje vůle měnit společnost kolem sebe.

Toto léto budeme Letní akademii Discover spolupořádat už potřetí. Rozrostla se již na sto dvacet středoškoláků a dvacet lektorů a povídat si s námi přijede i oxfordská profesorka sociologie a bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová. Přesto si letní škola uchovala si svůj otevřený, neziskový a dobrovolnický charakter.

Slovo elity se často spojuje s elitářstvím — tedy uzavřeností a výlučností. My ale věříme, že je to právě naopak. Opravdové elity vznikají tepve v otevřeném společenství, rozhovoru a vzájemné interakci.

Matěj Bajgar a Kubo Mačák jsou doktorandi na Oxfordské univerzitě, na Letní akademii Discover budou učit kurzy Ekonomie a Právo ve světě.