Na přednášku mě pozvala kamarádka. O řečníkovi vím jen, že píše sloupky pro deník Guardian a že promluví o reformě vězeňského systému. Erwin James vejde a sebevědomě, ovšem s vlídným výrazem, si stoupne před publikum plné studentů. Jeho šediny kontrastují se svalnatým tělem a charismatickou tváří. „Řeknu vám pravdu o vězení. Svoji pravdu. Představitel vězeňského systému nebo ministr vnitra by vám možná řekl jinou pravdu. Toto je ale ta moje,“ říká. „Byl jsem odsouzený na doživotí. Ve vězení jsem strávil 20 let.“

Zhasli světlo na konci tunelu

Přednášková místnost oxfordské koleje Corpus Christi je vestavěná do středověké bašty. V jedné ze střílen je schované piano. Široké okno pouští dovnitř večerní světlo a ukazuje sousedící katedrálu. James začíná vyprávět svůj příběh. „Když mě ze soudní místnosti odváděli do podzemí, cítil jsem úlevu, že můj život skončil. Byl utrpením pro lidi v mém okolí. A byl utrpením pro mě. Jak jsem později viděl ve vězení napsané na zdi – zhasli světlo na konci tunelu."

„V cele jsem měl postel, židli a kyblík na vykonávání potřeb. Bylo to depresivní místo. Přesto, kdykoli jsem šel ven vyprázdnit kýbl nebo vyzvednout si misku porridge k snídani, byl jsem vždy rád, když jsem se dostal zpět do cely. Na chodbě byl vzduch nasycený agresivitou. Každý měl strach a skrýval ho za hrubé chování. Nebyl jsem jiný. Na cele jsem klikoval a po chodbě kráčel s vypnutou hrudí a zlým pohledem.“

Dětství - chlapectví - jinošství

Jamesovi rodiče pocházeli z chudých poměrů ze Skotska. Vydali se hledat štěstí v Anglii a tvrdou prací si vydělali na malý domek. Když bylo Jamesovi sedm let, jeho matka zahynula při autonehodě. Otec začal pít, střídat partnerky a bít je. Časem se jeho agrese otočila i proti synovi. V deseti letech James utekl a dostal se do dětského domova. Brzy spáchal svůj první zločin – cihlou rozbil vitrínu cukrárny a sebral z ní hrst čokolád. Po prvním zločinu přišly další a s nimi první zatčení. Když se pak dostal do nového dětského domova – ne polepšovny – místní děti ho přivítaly otázkou „za co tě zabásli?“. Už mezi nimi panovala kultura zločinců. Nikdo z nich nechtěl být právníkem nebo pilotem – místo toho plánovali, že budou jednou „opravdovými“ kriminálníky.

V patnácti James z ústavu odešel a začal se protloukat, jak se dalo. „Pracoval jsem. Na stavbách, v továrně, v restauraci. Stopoval jsem ze severu na jih a z jihu na sever. Přespával jsem, kde se dalo – na nádraží, v kůlnách, na veřejných záchodcích. Jmenujte místo a já vám řeknu, že jsem tam spal.“ Toužil stát se členem společnosti, ale nevěděl jak na to. „Často jsem přemýšlel, jaké je to, žít v jednom z těch domů, ráno vstát a jít do práce, vědět, kde je mé místo, a být přijímaný.“ Chyběl mu ale jakýkoli pocit vlastní hodnoty. Nenáviděl své okolí a choval se sobecky. Občas se porval, ukradl auto, dostal se na kratší dobu do vězení. Pak se dal dohromady s Williamem Rossem a společně se začali pouštět do „odvážnějších“ podniků. Ty je nakonec dovedly až k dvěma vraždám.

Pocit hodnoty

Ve vězení James nemyslel na budoucnost. Žádná nebyla. Jen se snažil přežít a nezešílet. Ve vězení byla knihovna. Začal číst vše, co mu padlo pod ruku. „Motýlka jsem přečetl třikrát. Vhod mi přišlo také Umění války.“ Poprvé v životě poslouchal rádio. Četl noviny. Začal takto poznávat svět kolem sebe.

Když ho vězeňská psycholožka vyzvala, ať se přihlásí do školy, odpověděl, že je na to moc starý a hloupý. Psycholožka trvala na tom, že každý má potenciál učit se. Opakovala mu to znova a znova, osmnáct měsíců, až se nakonec přihlásil do kurzu angličtiny. Byl to jediný předmět, kde slýchal pochvaly, když za pobytu v dětském domově chodil do školy. Ve vězeňských kurzech se Jamesovi dařilo. Postupně si přibral i jiné předměty. Vybudoval si pověst chlapa, za kterým jdete, když potřebujete napsat hezký dopis rodině nebo výmluvnou stížnost vězeňské správě. „Poprvé v životě jsem měl roli v nějaké komunitě a pocit vlastní hodnoty.“

Začal přijímat malé výzvy. Zpíval v muzikálu organizovaném vězeňským kaplanem. Publikoval pár článků a dopisů v různých médiích. Vyhrál celostátní vězeňskou literární soutěž. A v patnáctém roce svého trestu dostal nabídku na pravidelný sloupek v předních britských liberálních novinách – Guardianu.

Šance splatit dluh?

Nyní je Erwin James devátý rok na svobodě. Živí se jako novinář na volné noze, stále píše pro Guardian. Věnuje se vězeňství a všemu, co s ním souvisí. V posledním článku vypráví příběh rodičů, kteří bolest po zavraždění jejich šestnáctiletého syna přetavili v založení dobročinné organizace, která pomáhá začleňovat mladé lidi do jejich komunity.

Erwin James poukazuje na společné prvky v příbězích mnoha jeho spoluvězňů. Absence rodičovské lásky, pozornosti či povzbuzení. Mizerné vzdělání a obtížné hledání práce. Cejch zločince získaný už jako desetileté dítě. Nenávist k sobě a v důsledku toho i ke svému okolí. Touha začlenit se do společnosti a neschopnost tuto touhu naplnit.

Vězení by lidem jako James mělo pomoci změnit se. Většina z nich po tom touží. Přes úsilí mnoha lidí jako psycholožka, která Jamese přesvědčila k doplnění vzdělání, ale dnes vězení ve své výchovné roli povětšinou selhávají. Propuštění trestanci pak nemohou najít práci a každý druhý je do roka zpátky před soudem.

„Moje dětství ani nic jiného nemůže omluvit, že jsem ublížil a způsobil utrpení jiným lidem. Pro mé činy neexistuje omluva,“ znovu a znovu zdůrazňuje James. „A chápu, že příbuzným obětí ztrátu už nikdy nic nenahradí. Je ale fakt, že naprostá většina vězňů se dříve nebo později dostane na svobodu. A pro společnost je lepší, když vyjdou změnění, než když se vrátí do starých kolejí. Lidé jako já by měli dostat druhou šanci. Ne proto, že se ji zaslouží. Ale proto, že teprve tak nebudou společnosti přítěží a naopak se budou moci pokusit jí splatit svůj dluh.“