Jeden Američan si minulý týden na televizní kamery postěžoval:

“V naší zemi je jen málo mužů černé pleti, kterým se nestalo, aby je prodavač pronásledoval mezi regály a hlídal, zda nekradou. Nejsem výjimkou. Jen málo mužů černé pleti nezažilo, aby přešli na druhou stranu ulice a slyšeli klapání, jak se lidé zamykají v autech. I to se stávalo mně. ... Jen málo mužů černé pleti nezažilo, aby nastoupili do výtahu a viděli, jak si žena vedle nich nervózně drží peněženku a zadržuje dech, dokud nedostane příležitost vystoupit. I to se stává často.”

Stejnému muži se také například stalo, že ho na večírku jeden z hostů pro jeho barvu pleti mylně považoval za číšníka a žádal ho, ať mu donese pití.

To bylo v roce 2003. O dva roky později se Barack Obama stal illinoiským senátorem a za další tři roky prezidentem Spojených států amerických.

Respekt jako samozřejmost?

Jsem zvyklý, že se mnou lidé jednají s respektem a a priori mi důvěřují. Beru to jako samozřejmost a svoje právo. Vím, jak mě dokáže vytočit, když po mně při vstupu na fakultu nový vrátný přísným hlasem požaduje legitimaci. To nemá na práci nic lepšího než zdržovat studenty? Vypadám snad jako zloděj?

Donedávna mě nikdy nenapadlo, že by to pro někoho mohla nebýt samozřejmost. Pak jsem náhodou zhlédl starou epizodu slavné talk show Oprah Wilfreyové (video s celou epizodou bohužel stáhli z YouTube. Výstižný sestřih najdete zde.). Oprah si do studia pozvala pětadvacetiletého amerického studenta Joshe Solomona. Stále svým černošským kamarádům nemohl uvěřit, když mu tvrdili, že jsou dnes a denně diskriminováni. Tak se to rozhodl vyzkoušet.

Začal brát tablety, díky kterým mu po několika dnech zčernala kůže. Původně plánoval být černochem čtrnáct dní. Na to, aby pochopil, o čem jeho kamarádi mluví, mu ale stačilo jen pár dní.

V neznámém městě se zkusil zeptat na cestu. Lidé, kteří by mu normálně pečlivě popsali cestu a nakonec popřáli hodně štěstí, jen v chůzi mávli rukou a zamumlali “tamtudy”. V restauracích najednou neměli místo, i když viděl, že řada stolů zeje prázdnotou.

"Jedno odpoledne jsem se vracel do svého hotelu. Zastavil mě policista a obořil se na mě s otázkami, kdo jsem a co tu dělám. Něco takového se mi předtím nikdy nestalo."

Joshe zkušenost zdrtila. Po týdnu experiment raději ukončil.

Stačí se přizpůsobit?

Další představou, v které jsem dlouho žil, bylo, že pokud se člověk snaží, studuje, tvrdě pracuje a “chová se slušně”, diskriminace se ho netýká.

Dalším hostem Oprah by Otis Graham. Graham vystudoval Princeton a Harvardskou právnickou fakultu a získal práci u prestižní právnické firmy v New Yorku. Když se rozkoukal, začal se divit, kde jeho kolegové získávají všechny ty lukrativní zakázky. Jeden z nich mu vysvětlil, že zakázky se domlouvají v golfovém klubu. Členství bylo na pozvání a Grahama nikdo nezval. Nechal se tedy v klubu zaměstnat.

Po přečtení (falešného) životopisu a telefonátu o něj měli v klubu zájem na pozici číšníka. Když se s ním setkali osobně, nabídli mu práci umývače nádobí. Když se zeptal, jestli by nemohl dělat číšníka, vysvětlili mu, že “se na číšníka nehodí”. Na číšníka!

Graham si všiml, že zatímco nádobí myjí výhradně černoši a hispánci, mezi číšníky jsou samí běloši. Nebylo mu nic naplat, ani že zákazníci lichotili jeho přízvuku: "Můj bože, slyšeli jste to? Ten umývač nádobí má dikci jako vzdělaný bílý muž!"

Trayvon Martin

Máte dojem, že přeháním? Prodavačka se ošklivě podívá nebo někdo zaklapne zámek, protože uvidí kluka v mikině. No a co?

Obama ale nesvolal tiskovou konferenci kvůli tomu, že synovi jeho známého někdo nepřesně poradil cestu. Svolal ji kvůli Trayvonu Martinovi. Sedmnáctiletý Floriďan si jednoho jarního večera vyrazil ven. George Zimmerman, samozvaný “strážce pořádku”, se vydal za ním v podezření, že má Trayvon něco za lubem. Měl. Šel si koupit svačinu. Nevíme, co se pak přesně událo. Jisté ale je, že Zimmerman neozbrojeného Trayvona zastřelil.

Minulý týden soud Zimmermana zprostil viny. Neuměl dokázat, že Zimmerman nejednal v sebeobraně. Byl by Trayvon naživu, kdyby byl bílý? Pravděpodobně ano. Zimmermana by nenapadlo ho sledovat. Proto lidé o víkendu na mnoha místech v Americe pořádali protesty. A o tom mluvil Barack Obama, když slovy citovanými v úvodu tohoto článku popisoval nedůvěru a ponížení, se kterými se černí Američané dennodenně setkávají. Jeho řeč stojí za zhlédnutí nebo za přečtení.

“Víte, nechci to přehánět, ale tyto zkušenosti ovlivňují, jak černí Američané interpretují to, co se stalo oné noci na Floridě. Těmto zkušenostem se nedá uniknout. ... Tím nechci říct, že by černí Američané měli iluze o skutečnosti, že černí mladí muži jsou disproporčně oběťmi i pachateli násilí. Tím nechci tento fakt omlouvat, i když je pravda, že ho černí Američané interpretují v určitém historickém kontextu a jsou frustrovaní, pokud mají pocit, že tento kontext je opomíjen nebo popírán.

Myslím, že je čas, abychom všichni trochu zapátrali sami v sobě. Víte, člověk nyní slýchá, že bychom měli uspořádat debatu o rasových otázkách. Nemám dojem, že je příliš produktivní, když se politici snaží organizovat debaty. ... Naproti tomu v rodině, kostele nebo v práci je možná šance, že lidé budou o něco čestnější a zeptají se sami sebe: odprosťuji se od svých předsudků, jen co je v mých silách? Soudím lidi, jak jen to dokážu, ne podle barvy jejich kůže, ale podle jejich charakteru? Takovéto cvičení je myslím po proběhlé tragédii namístě.”

Myslíte, že Obama mluvil jenom o Americe?

...

Na závěr něco pro odlehčení. Co se stane, když začne v parku bílý mladík bezostyšně pilovat zámek u bicyklu? Co když je to černý mladík? A co když je to pohledná bílá žena?