Nejprve stručný přehled hlavních událostí. Přeskočte, pokud situaci v Egyptě dlouhodobě sledujete. V roce 2011 Egypťané po třicetileté vládě svrhli diktátora Hosniho Mubaraka a následné demokratické volby vyhrálo Muslimské bratstvo. Nový prezident Mohammed Morsi se opakovaně pokusil odstranit jakákoli omezení své moci a zároveň nedokázal řešit sociální a hospodářské problémy země. To vedlo k masovým protestům proti němu a na začátku letošního července byl sesazený ve vojenském puči. Příznivci bratrstva na protest vyšli do ulic a utábořili se na několika místech v Káhiře a dalších městech. 14. srpna armáda jejich tábory brutálně rozehnala a při tom povraždila několik set lidí.

...

Jak situaci v Egyptě rozumět? Která strana je v právu? Dal se současný vývoj očekávat? A kde by měli Egypťané hledat naději pro lepší budoucnost?

Možná není od věci zeptat se Egypťana. Herec a aktivista Khalid Abdalla pro BBC. Pokud rozumíte anglicky, vřele doporučuji původní video.

„Ve snaze porozumět tomu, co se stalo, i tomu, co přijde, je klíčové odmítnout ono „buď a nebo“, do kterých jsme tlačení, domnělou nutnost vybrat si jednu nebo druhou stranu, říci že armáda má či nemá pravdu nebo že Muslimské bratrstvo má či nemá pravdu. Ani jedna strana nemá pravdu!

Názory obou jsou od základu špatné a obě jsou ve své podstatě fašistické organizace. V tuto chvíli se nacházíme v okamžiku přechodu mezi dvěma pokusy vytvořit pro Egypt fašistickou budoucnost a já odmítám oba tyto pokusy. Je třeba, aby naše vize budoucnosti byla inkluzivní, aby to byla budoucnost, v které má každý své zastoupení.

V tuto chvíli jsme uprostřed revoluce. To znamená, že se pokoušíme znova od začátku postavit stát. Něco, co lidé v cizině často nechápou, je, že žijeme v kontextu, kde chybí systém kontrolních a vyvažujících mechanismů. Jediným takovým mechanismem jsou lidé v ulicích. Dokud nebudeme mít novou ústavu a základní státní instituce, které budou chránit práva lidí, budeme dál skákat od jednoho vládce k druhému a zase zpátky, vždy se jedna strana brutálně dostane k moci a zkusí lidem vnutit svou agendu...“

To, o čem Abdalla mluví, nazval na začátku 20. století německý sociolog „železným zákonem oligarchie“. Pokud je stát se všemi svými složkami nastavený jako nástroj k tomu, aby úzká elita ovládala a vykořisťovala zbytek populace, puč či revoluce s nejvyšší pravděpodobností povede k režimu, který bude stejně hrozný nebo ještě horší než ten předchozí. Příkladů je nespočet: získání nezávislosti zemí v latinské Americe, bolševická revoluce v Rusku, konec kolonialismu v Africe nebo rozpad Sovětského svazu.

Podle železného zákona oligarchie drží země v rukou tyranů dva silné řetězy – motivace chovat se jako diktátor a možnost se tak chovat. Motivace plyne ze skutečnosti, že v systému znásilněném ve prospěch těch u moci je obtížné kvalitně žít jen díky své píli a talentu a bez vazeb na stát, a naopak účast na moci přináší možnost pohádkově zbohatnout, ať už rozkrádáním státních příjmů, udělením monopolu vlastní firmě nebo vymáháním korupce. V Německu vám soukromá lékařská klinika nebo pozice manažera v Siemensu přinese podstatně více peněz peněz a dost možná méně stresu než práce kancléřky. Pokud ale chcete zbohatnout v Zimbabwe nebo Argentině, staňte se prezidentem.

Možnost chovat se jako diktátor plyne z absence toho, co Abdalla nazývá systémem kontrolních a vyvažujících mechanismům – nezávislých soudů, nezávislé policie a státního zastupitelství, nezávislých médií. Tyto instituce zaručují, že KAŽDÝ musí respektovat zákony. Prezident si nemůže prodloužit počet volebních období, ministr nemůže dohazovat zakázky vlastní firmě a většina nemůže potlačovat ústavou stanovená lidská práva menšin. Pokud, tak jako v Mubarakově Egyptě, tyto instituce chybí, novému vládci nic nebrání, aby se choval stejně bezohledně jako jeho předchůdce. Je přitom vlastně celkem jedno, jestli se dostal k moci v palácovém převratu nebo v demokratických volbách. A ideály? Buď tuto přítěž rychle zahodí nebo ho brzy nahradí někdo „pružnější“.

V tomto světle se obtíže s „budováním demokracie“ v Egyptě či v zemích jako Irák nebo Afgánistán nezdají nijak překvapivými. Železný zákon kreslí budoucnost těchto zemí černě. Má Egypt šanci mu uniknout? Opět Khalid Abdalla:

„Diskuse je vedena tak, jako by jediná volba byla mezi Muslimským bratrstvem a armádou. Jenže skutečná volba je dle mého názoru mezi organizovaným fašismem, který zastupuje jak armáda tak Bratstvo, a decentralizovanými společenskými hnutími. Tato hnutí znovu a znovu prokazují, že nepřijmou autoritářský fašismus jako status quo. Jsme ve velmi temném momentu a bude trvat velmi dlouho, než se z něj dostaneme, ale deprese, kterou vidíte v ulicích Káhiry je příznakem toho, co přijde. Lidé se nesmíří s tím, aby byli takto znásilňování, ať už jsou jejich původ nebo politické přesvědčení jakékoli. A všechny tyto politické názory musí být zastoupeny v naší budoucnosti.“

S Abdallem by souhlasili harvardský politolog James Robinson a ekonom Daron Acemoglu z MIT. Ve své vlivné nedávno vydané knize Why Nations Fail vysvětlují, že zemím, které ze zhoubného kruhu nedemokratického vládnutí vystoupily, jako například Anglie po roce 1688 nebo v poslední době Brazílie, se to podařilo díky vzniku široké koalice střední třídy, průmyslníků a dalších skupin obyvatelstva, z nichž každé se více vyplatí zřízení široce rozdělující moc mezi všechny tyto skupiny než riziko, že si některá skupina moc uzurpuje pro sebe a bude vysávat všechny ostatní.

Existuje v Egyptě naděje na vytvoření takové koalice? Nevím, ale zajímavý je v tomto směru konec Abdallova interview.

Reportérka: „Říkáte tedy, že mnoho Egypťanů stojí někde uprostřed mezi tím, co vnímáte jako dva extrémy?“

Abdall: „Rozhodně.“

Reportérka: „Byli zapomenutí? Jsou přehlušení?“

Abdall: „Samozřejmě, že jsou přehlušení. Protože pokud v tuto chvíli nejste součástí organizované společenské skupiny...“

A právě uprostřed této věty rozhovor neplánovaně přehluší a ukončí skupina mladíků, kteří se na známého herce obořují s otázkou, zda byl součástí koalice volající po odstranění prezidenta Morsiho. Před Egyptem je dlouhá a trnitá cesta.